Vánoce na Pokemon Revolution

24. prosince 2014 v 23:47 | Tajja
Slunce zapadalo za daleké hory. Ta zář mě probudila. Po krásném 14ti hodinovém spánku jsem se slastně protáhla a zhluboka zívla. Byl čas vstávat.
Když jsem podřízla jednoho otroka, protože se opovážil sáhnout na mé ponožky, nahodila jsem svůj diktátorský oděv, to jest rifle, tričko a růžová mikina s chlupatým medvědem.
Inu, rozhodla jsem se jít naplnit svůj prázdný břuch. Zamířila jsem tedy k vlakové stanici ve vedlejším pokoji. Přece nebudu chodit pěšky, to dá rozum. Tam jsem ale narazila na děsivou ceduli. Že prý dnes vlak nejezdí. Nedovedla jsem pochopit, z jakého důvodu. Vyrazila jsem něco podobného jekotu vepřů a takto se jala utíkat po paláci.
Hodlala jsem zběsile prchat tak dlouho, dokud na někoho nenarazím. Tou onou obětí byl můj milovaný ministr všeho. Na Daniho jsem narazila na chodbě. Vykračoval si jakoby nic, když uslyšel můj slastný jekot. Moje panika dosáhla vrcholu, rozhodla jsem se na něj vrhnout, on ovšem prozřetelně udělal krok vzad, takže má drahá diktátorská tlamička skončila na zemi. S prokřupáním kostí jsem téměř ihned vyskočila zpět na nohy a chytla Danielia za límec u trika. "Dani, Dani, Dani, Dani!" řvala jsem jak pominutá. Neříkal nic, jen z očí rozpačitě vymáčkl kapičku krve. "Dani, oni nejezdí vlaky! Musela jsem jít pěšky. Já! Chápeš to? Musíme je popravit, Dani všechny je musíme poprav-". Nestihla jsem to. Kde se vzala, tu se vzala, Danimu se objevila v ruce jeho kouzelná lopata. Nestihla jsem padnout v posvátné úctě na kolena. Byla jsem naopak do kolen sražena, a to pořádnou mrdou. Dani ví, jak mě umlčet.
Třouce si rozseknutou hlavu začala jsem na něj řvát: "Dani, kdo to tu má uklízet?!" Zřejmě se chystal při pohledu na kaluž krve něco říct. "Počkej, počkej, to byla řečnická otázka. Je mi jedno, kdo to bude uklízet, já jsem diktátor, já to nebudu, muhahahahahaha-" Mrd.

Slunce zapadalo za daleké hory. Ta zář mě probudila. Po krásném 3 minutovém spánku jsem otevřela oči a zjistivše, že ležím v kaluži krve a nade mnou dřepí Dani, zvedla jsem se poněkud rychle a narazila Danimu do palice. To byla tedy poslední a závěrečná rána, při níž jsme skončili na zemi oba, držíce se za čela.
"Čo sa deje?" zeptal se, zřejmě potlačujíc svou potřebu uhodit mě ještě jednou. Já zapomněla na bolest a se znovu nabitou panikou vyskočila opět na nohy. Tentokráte bez úrazu. "Dani, Dani, oni nejezdí vlaky! Co to má být? Jak mě můžou nechat chodit pěšky? Co to je od nich za podpásovku?! Všechny je vykastruju, přinejlepším! Udělám z nich všech eunuchy!"
Danielio se zcela klidně zvedl, oprášil si pozadí, upravil se si své zatím ne sexy, páč suché vlasy a odpověděl: "Sú Vianoce." Otočila jsem se na něj s nechápavým pohledem. "Jo, asi jo, a co má být? Já nechci hodit pěšky," pokrčila jsem znechuceně nos. Dani se na mě podíval jako na umírající dvounohé štěně trpící obrnou. Potom se odevzdaně otočil a skočil do bazénu, který tam byl samozřejmě celou dobu. Kdo dnes nemá bazén na chodbě, že? Tak tam tedy skočil, proměnil se v mořskou vílu a na chvíli se i vynořil. Hodil svými sexy mokrými vlasy, vedle mě uchváceně zaječela nějaká otrokyně, která se tam najednou objevila, Dani plácl ocasem a odplaval.
Chvíli jsem za ním zírala, než jsem si uvědomila, že mám vlastně hlad, takže se jdu najíst. Taky se mi mihlo hlavou něco jako Dani = mořská víla, mořská víla = ryba, ryba = kapr a kapr je na Vánoce. Neubránila jsem se uchechtnutí, ale rozhodla jsem se to nechat na kuchařce. Zase jsem ale narazila na jednu nemilou věc, totiž na výpadek dopravy. To jsem samozřejmě nemohla nechat jen tak, takže jsem si povolala létající výtah a rozletěla se k vrchímu otrokáři. Pokud vám létající výtah případá povědomý, pak ano, Willy Vonka to skutečně opráskl ode mne.

Otroci bydleli ve sklepě. Jejich šéf však měl vlastní pokoj nad sklepením, takže jsem zamířila přímo tam. Kultivovaně jsem vystoupila z výtahu a přistoupila ke dveřím. Pak jsem zjistila, že nemám důvod být kultivovaná, zabušila jsem na dveře a to dost hlasitě. "Lukyne! Vylez a vysvětli mi, proč se musím trmácet výtahem!"
Po několika vteřinách a několik dalších ranách jsem konečně v pokoji uslyšela šramot. Na to se otevřely dveře a v nich stál Luky. Umouněnej, rozespalej a na tváři měl přilepenou tužku. Jakmile mě uviděl, vyvalil bulvy a rozpřáhl ruce. "Tadži! Tys mi určitě přišla pomoct! Podívej, mám tu takový problém s dessem..." Hned na to mě vtáhl do místnosti. Což bylo ovšem mimo mé plány a už vůbec ne účel mojí návštěvy, takže jsem mu velice slušně dupla na nohu. Po tom, co jsem si vyslechla, jak jsem ošklivá, jsem se dostala ke slovu já. "Jo, jsem zlá. Kdybych nebyla, nebydlíš tu, víš? Pochybuju, že by tě tu kdokoliv jiný trpěl. Ale to je fuk. Proč sakra nejezdí vlaky?!" Luky se na mě smutně podíval. "Tadží, jsou Vánoce. Svátky klidu a míru, neznáš?" Dočkal se jediné odpovědi. "Eh?"
Na to se vytasil s nějakými lidskými právy a pracovníma smlouvama, a že prý s tím nemůže nic dělat. Takže jsem ho seřvala, domlátila a zasypala nadávkama. Slíbil, že mi zařídí alespoň nosítka a taky se tak stalo. Spokojeně jsem odtamtud odfrčela na supr čupr židličce, kterou neslo 6 narychlo seskupených otroků. A stálo mě to jen pár tisíců na vánočních prémiích.

Nosítka mě po pár ranách bičem donesla až do kuchyně. Tam už řádila naše vyšinutá vědátorka. Máme totiž moderní kuchyni, hlavní surovinou je oxid hliničitý. Hlavně se mě ale neptejte, co to je.
"Sylphe! Chci lemuří stehno, tuřínovej nákyp a pomelo! Nevím, co to je, ale zní to chutně," zakřičela jsem, jakmile jsem rozrazila dveře. V kuchyni bylo plno výparů, zkumavek a hlavně byla plná zlověstnýho smíchu vědátorky. Ta se jakoby odnikud vynořila, na sobě laboraorní plášť a kulaté brejličky. "Jó, šéfová, hned to bude." A zmizela.
Spokojená jsem si zaparkovala nosítka přede dveřmi a v mlze následně našla stůl. Kecla jsem si na židli a očekávala ňamku. Sylphe se objevila za několik minut. Nesla pár baňek a zkumavku. Položila je přede mě. "V těch baňkách je lemur, použila jsem novou metodu. Prý destilace. Stehno je pak jako kdyby dušený a přitom v kapalině, jsem génius! Muhahahaha!" Pochvalně jsem přikývla. "V té zkumavce je pomelový extrakt. Jen neručím za kvalitu, má to stejnou barvu jako rulík zlomocný." "A co ten tuřínový nákyp?" Syl se poškrabala na vědátorské kebuli. "Nó... víte... tuřín nám došel. Nebo jakože ne přímo došel," dodala rychle, když jsem se zlověstně zvedala, "jen si ho vypůjčili k mamutům. Prý ňáka nová dieta, nebo co. Prý se naše hvězdná mamutice přežrala cukrovím a teď potřebuješ shodit pár tun." "Hmpf," vyrazila jsem ze sebe se zachmuřeným výrazem. Měla jsem na ten nákyp fakt chuť.
Následně se ozval odněkud ze zadní části kuchyně výbuch. Sylphe vyplivla nějakou nadávku v urgalštině a zmizela v dýmu. Já do sebe kopla obsah laboratorního skla a vyšla z kuchyně. Na nosítkách jsem se vydala směr ohrádka mamutů.

Výběh se nedal přehlédnout. Všichni moji naklonovaní miláčkové, včetně původní Frýdy se batolili po trávníku a zašlapovali nevinné tučňáky. Sem tam nějaký uklouzl, ale hned se zvedl, šikulové. Frýda mezi nimi vyčnívala, byla to prostě dokonalá mamutí kráska. Na jejím hřbetě seděla Daky.
Popohnala jsem otroky k ohradě a plot nakonec sama přeskočila. "Dáký!" zamávala jsem na ni. Všimla si mě a natočila Frýdu mým směrem. "Tádžikistáne! Přišla ses podívat na Frýdu? Zítra fotí v bikinách do kalendáře. Bude to trhák." "To rozhodně," poplácala jsem mamutku po krásně tlusťoučkém stehně. "Prý drží tuřínovou dietu, jsem slyšela." Daky přitakala: "Jojó, bude mít potom krásnou zásobičku tuku, kráska moje. Bude hezčí než tvůj Kraken." Mávla jsem rukou. "Tak to rozhodně ne. Na Krakena nemá. Ale to je buřt, proto tu nejsem. Potřebuju jeden tuřín, chci nákyp. Zbyl ti ňákej?" Daky ukázala kamsi do dáli. "Jó, támhle je ještě hromada. Si nějakej vem, já jdu kartáčovat. Za pár hodin budu hotová." Na rozloučenou mě pohladila sekerkou, já jí kousla do holeně a Daky odcválala na Frýdě pro ocelový kartáč. Já zamířila k hromadě tuřínů, kde jsem si jeden krásnej vybrala. A pak jsem nabrala směr kuchyň.

Tam jsem ovšem narazila na jeden zapeklitej problém, totiž zabouchnuté dveře. Aplikovala jsem stejnou metodu jako v Lukyho případě. Tudíž jsem do dveří začala bušit jak šílená. Najednou se otevřely. Někdo mi to ovšem zapomněl oznámit a já nestihla přestat bušit. Inu, Syl schytala jednu nepěknou ránu, ale z toho se jistě vykurýruje, hlava dorůstá rychle.
"Sylphe, mám ten tuř-" "Teď nemám čas!" Přibouchla dveře. Zůstala jsem tam civět jak na výzvu k tréninku. "Počkej, počkej!" zařvala jsem jak na lesy a chtěla se dobývat do kuchyně. Když tu se najednou přede mnou zjevil duch sv. Poki. Vykoulila jsem na ni oči a zapomněla zavřít pusu. Zkušebně jsem do ní párkrát dloubla tuřínem. Nestalo se nic, jen z ní vytekla trocha ektoplazmy. "Zavírej ústa, když zíráš na lidi, je to neslušné," napomenula mě Poki svatým hlasem. Poslechla jsem ji, to nešlo jinak. "Následuj mě," pokynula mi a proplula skrz mě. Následně se dala chodbou směrem kamsi pryč. Na protesty jsem se nezmohla. Tuřín jsem pohodila ke dveřím a vydala se za ní.
Dle mých nepříliš přených informací co se rozestavění místností týče, jsme se blížily k jídelně. Nakonec jsme tam kupodivu opravdu došly. Uprostřed byl velký stůl a na něm jídlo. Vana, patrně vytržená i s potrubím z koupelny, byla plná salátu a talíř -kdysi dávno možná i létající- zaplněný řízky, pravděpodobně pocházejících z Natky. Když jsem se chtěla zeptat, proč Natka a né kapr, všimla jsem si, že duch Poki odlevitoval ke stolu, držíce ceduli "Svoboda Magikarpům!". Usadila se vedle Daniho, který měl zase pro změnu "Sloboda morským vílam!". Nechápavě jsem si sedla do čela stolu, když právě Syl táhla bazén s Rychlými špunty.
Zanedlouho se odněkud vyřítila opice s energeťákem v ruce, v níž jsem poznala Rizardena. Usadil se ke stolu a energeťák do sebe vyklopil. Nemám tucha odkud, ale vzápětí vytáhl další.
Ozvala se hrozná rána, když se zdí probořil trojrožec. Na něm seděla Daky. Zaparkovala ho u zdi a přisedla si k nám.
Nakonec se odněkud vynořil i Luky, Reila, Raianeyra, Piky, Jolt, Blaire, Hebe, Dwëy i Shayla a přisedli si k nám. Stůl se mezitím záhadně zvětšoval.
Tak jsme si tedy připili, Riz zazpíval ukrajinskou hymnu a povečeřeli jsme. Dani plakal, jak teď někde jí nějaké jeho mořské příbuzné a Poki se přejedla tak, že jako duch totálně zhmotněla a naříkala, že nemůže do nebe, že by propadla skrz mraky.
Odebrali jsme se ke stromku. Letos byl krásný. Petr byl krásně ověšený jehličnatými větvemi a baňkami, takže byl na něj alespoň jednou do roka hezký pohled. Rozdávali jsme si dárky. Daky dostala krásné topůrko na svoji sekyrku. Dani byl obdarován robotickým odpaďákem. Syl dostala soupravu Malý mučitel a Luky nový bič na otroky. O zbytku nevím, protože jsem dostala nové zuby a byla jsem z nich tak nadšená, že jsem si ničeho nevšímala.
Šli jsme na Půlnoční mši do chrámu sv. Deny. Rituálně jsme obětovali Dartha a pěli chvalozpěvy na Ó Velikou. Poki se tam horkotěžko povedlo dostat ze sebe (neptejte se jak) večeři a tak odplula na nebesa za Deny.
No a pak? Pokud jsme neumřeli, jakože doufám, že ne, tak se nutíme do tréninku dodnes.
 

Příklad článku

20. prosince 2014 v 16:29
Věci, které bychom nevěděli, nebýt amerických filmů:

Vzájemně se srazící auta téměr vždy musí vybouchnout.
Všechna telefonní čísla v USA začínají na 555.
Hlavní hrdina necítí bolest v okamžiku, kdy mu jeho protivníci způsobí zranění. Vždy jí projevuje až ve chvíli, kdy mu nějaká žena ošetřuje rány.
Součástí každého policejního vyšetřování je alespoň jedna návštěva striptýzového baru.
Cizinci mezi sebou hovoří anglicky.
Všechny postele mají speciální přikrývky tvaru L, které sahají ženě pod bradu a muži po pás.
Policejní komisař vždy suspenduje svého nejlepšího detektiva nebo mu dá na vyřešení případu 48, popř. 24 hodin. Čím méně na to má času, tím lépe.
Při nákupu potravin je třeba vždy koupit alespoň jednu francouzkou bagetu.
Pro většinu lidí není problém přistát s letadlem, když dostávají instrukce z řídící věže.
Klimatizační systém každé budovy je dokonalým úkrytem a nikoho ani nenapadne, aby Vás tam hledal.
Z každého okna v San Francisku je vidět dobře známý červený most přes řeku.
Všechny časované bomby jsou vybaveny velkým a čitelným displejem, aby každý věděl, kdy bomba vybuchne.
Cokoliv platíte, nemusíte se dívat do peněženky. Vždy se Vám přece podaří vytáhnout tu pravou bankovku.
Žena, která se nachází ve strašidelném domě, zjišťuje původ divných zvuků vždy oblečená v noční košili.
Jediná zápalka stačí na osvětlení místnosti velké jako jídelna v Koospolu.
I bezdomovci mají zuby bílé jako právě padlý sníh.
Každý, kdo se probudí ze zlého sna, sedí na posteli, leje z něj jako z konve a šíleně vzdychá.
Vždy se Vám podaří zaparkovat přímo před domem, který potřebujete navštívit.
Během rvačky, při které jsou využívána bojová umění, nehraje roli počet protivníků. Ti vždy trpělivě tancují okolo a naprázdno předvádí bojové pozice do chvíle, než hlavní hrdina vyřadí někoho z jejich předchůdců a na ně se konečně dostane řada.
Kdykoliv je někdo sražen úderem k zemi a upadne do bezvědomí,nikdy neutrpí otřes mozku, popřípadě jiné zranění. Přeborníkem je v tomto oboru vyšetřovatel Ken Malansky, pomocník Perryho Masona.
Téměř každý zámek lze otevřít pomocí kreditní karty.
Zamykat automobil, popřípadě vytahovat okénko nebo střechu je zbytečné.
Ve večerních zprávách vždy vysílají reportáž, která se Vás týká, přesně v okamžiku, kdy zapnete televizi.

Kam dál

Reklama